Alberik Mazák - Cultus Harmonicus

1609-1661 významný středoevropský skladatel raného baroka

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Dochovaná díla a jejich uložení

 

Nejdůležitějšími díly A. Mazáka jsou dnes dochované tištěné notové sbírky
Cultus Harmonicus (opus I – III).

 

Cultus Harmonicus op.I - Opus Minus (1649)

Je dochován kompletně v Kroměříži CZ-KRa a Wolfenbüttel D-W. Ve Vídni A-Wn, kde Mazák žil, jsou zachovány pouze tři hlasové knihy (C, B, Bc). Eitner (před objevením sbírky v Kroměříži) pochopiteně neuvádí CZ-KRa, uvádí Hofb. Wien: C, B, Org, Wolfenb. Kompl. B.B: B, tedy navíc basovou knihu (dnes odpovídá D-B) (Eitner 1902, VI, s. 407). Kniha Op.I Bas z knihovny v Berlíně se nachází dnes v Krakově PL-Kj, velmi dobrý stav.

Sbírka 88 sólových motet pro 1-5 zpěvních nebo instrumentálních hlasů a bc, tedy

6 hlasových knih (Bc. 73s., S. 53s., A. 36s., T. 42s., B. 38s., Qv. 39s.) vázaných v trvdé desce. Vpředu titulní list / vakát, 2. list dedikace opatu Corneliovi (2 strany), na konci každé knihy obsah a doslov (2 strany). Všechny hlasové knihy jsou z hlediska notových stran kompletní, v dobrém stavu. V knize Cantus chyba číslování, na jednom listu čísla stran 31/34 (strany 32, 33 nejsou, nic nechybí).

obsahuje:

13 motet pro 1 hlas a Bc
28 pro 2 hlasy (resp. 1 hlas a nástroj)
16 pro 3 hlasy
9 motet 4 hlasých
nešpory - žalmy 12 částí (pro 2 - 5 hlasů)
10 motet pro 5 hlasů (různé kombinace: 5 hlasů sbor, nebo třeba 2vl., 2C., 1trombon + bc.).

Obsazení motet je rovnoměrně rozdělené mezi různé hlasy, kombinace hlasů a nástrojů. Při provádění je třeba pamatovat, že se jedná o sólové raně barokní koncerty pro školené zpěváky. Přestože se to ze zápisu v dlouhých hodnotách nezdá, většina skladeb je k provedení na uspokojivé úrovni těžká. Několik skladeb na konci sbírky lze provádět i s amatérským sborem. Jsou typicky v oddílu pro 4 a 5 hlasů, ale většinou je v nich rovněž jeden nebo více střídajících se sólových hlasů. Jsou to např.: [č.72] Hymnus, [č.74] Salve regina a [č.66] Litanie Lauretanae pro (2C2T), které lze použít i pro ženský sbor. Následují moteta pro jeden sólový hlas, který se po krátkých frázích střídá se čtyřhlasými tutti (sborem)[1]. Moteta [č.67] Dixit Dominus, excelentní [č.79] Ave maria a [č.86] Litanie lauretanae jsou stavbou i obsazením identické s Dixit Dominus a Magnificat u Michny. Naopak např. [č.45] Domine secundu actum tuum je díky posouvajícím se imitacím a modulacím ve střední části komplikovaná skladba, kterou je třeba nazkoušet, přestože je v pomalém tempu.

Nyní uvažme, že po staletí zpěv v cisterciáckých klášterech reprezentoval výhradně jednohlasý chorál. Na konci16.stol. se sice částečně provozovala i vokální polyfonie, ale vizitační návštěvy to kritizovaly a požadovaly návrat k chorálu (Sehnal 2009). Do tohoto přísně asketického prostředí přichází z Itálie nový styl sólového zpěvu s varhanami a získává si rychle oblibu. V Mazákovi se jistě mísí prvky módního concertantního stylu s chorální tradicí, ve které vyrůstal a musí své kompozice evolučně vkloubit do hudebního provozu kláštera. Na příkladu skladeb [č.76] Regem sempiternum, [č.77] Hic est vere Martyr a [č.78] Ecce quam bonum se pokusíme ukázat další charakteristickou odlišnost Mazákova stylu[2]. Tyto skladby spojuje opakující se melodický písňový refrén v tanečním rytmu, v tutti, nebo krátký motiv přednese sólo a tutti opakují (viz. č.78). Strofy mezi refrény nejsou sólové árie, ale zvláštní sólové recitativy. Představme si formu opakující se antifony a přednášené verše žalmu. Verše jsou Mazákem komponovaný chorál. Působí klidné spočinutí, přednesení textu a opět se vrací antifona - výrazný taneční popěvek[3].

Podobné vlivy předcházející renesance a chorálu sledujeme i u italských autorů. Monteverdi v Jubilet tota civitas a Currite populi střídá opakující se rychlé třídobé části s klidnými v celém taktu. Viadana[4] v Salve Regina pro soprán a tenor prokomponuje pouze liché verše. Na místa sudých veršů naznačí chorální incipit v tenoru. V případě Veni Sancte spiritus (T, Bc), rovněž zkomponuje jen liché verše, ale místo sudých veršů nenapíše nic. Není jasné, zda si přál opakovat sudé verše na stejnou melodii, protože stejně je tomu i u chorální předlohy, nebo sudé verše předpokládal chorální, zpívané samotným zpěvákem nebo scholou. Regina Coeli (CATB) zní jako renesanční polyfonie s basovým doprovodem. Podobný styl v Cultus Harmonicus nenajdeme, snad [č.72] Hymnus. Mazák zní vedle obou autorů prostě a pokorně, hlavně v pseudochorálních částech. ‚Prostě‘ není míněno ve smyslu jednoduše, ale pravdivě, upřímně. Velké kontrasty veselých, rychlých tanečních částí jsou zcela jako u Monteverdiho, ale u Viadany takové rozdíly nevidíme.

Z hlediska melodiky a nároků na virtuozitu zpěváků (srovnej Sehnal 2009), rozhodně nápaditost a talent Mazákovi nechyběly. Je zřejmé, že hudba byla psána pro klášter a že ji provozovali bratři a žáci školy. Heiligenkreuz byl velký klášter nedaleko Vídně. Jaká byla úroveň zpěváků v Jindřichově Hradci nebo u jezuitů v Praze, nechť uváží čtenář sám. Italská města, kde byla opera i vídeňský dvůr mohly jistě využívat služeb nejlepších zpěváků. Virtuozita a obtížnost Mazáka je srovnatelná s Monteverdim, který navíc vypisuje excelentní pasáže a zdobení, aby se zpěvák i autor předvedli, což Mazák nehledá. Mazák se prostě modlí. O virtuozitě vypovídá i to, že dnes bratři v klášteře opět zpívají chorál a natáčení Mazáka nechávají „sekulárním“ sólistům.

Návštěva Ferdinanda III. v Heiligenkreuz musela být událostí s odpovídající hudbou, neboť nebyla rozhodně častá. Pokusme se vžít do té situace. Panovník přišel po mši k hudebníkům a pochválil je. To není těžké si představit a stává se to i dnes. Ferdinand III. však pochválil Mazáka takovým způsobem, že kronikář to zaznamenal jako hlavní zprávu z návštěvy. To, že se panovník na Mazáka obrátil, a navíc si skladby koupil, znamená, že Mazáková hudba byla nová a úchvatná a že byl již v roce 1639 celebrita. Současně to říká, že panovník se hudbou aktivně zabýval, což víme.

Cultus Harmonicus op.II - Opus Maius (1650)

Kompletní výtisk je uložen ve Wolfenbüttel D-W. V archivu Arcibiskupského zámku Kroměříž CZ-KRa chybí zcela kniha (5v) quinta vox, v knize S chybí list 83/84 a obsah, v knize Bc chybí listy s čísly stran 99, 100, 101 a index. Všechny ostatní knihy jsou z hlediska notových stran kompletní, někdy chybí titulní list, nebo naopak obsah. Eitner opět neuvádí CZ-KRa, uvádí: B. Wolfenb. B.B: B, tedy opět navíc basovou knihu (dnes odpovídá D-B), u Wolfenbüttel knihy neuvádí (Eitner 1902, VI, s. 407). Kniha Op.II Bas z knihovny v Berlíně se nachází dnes v Krakově PL-Kj, velmi dobrý stav.

Zpráva z knihovny ve Wolfenbüttel potvrzuje existenci jednoho kompletního výtisku Op.I (6 knih) a Op.II (12 knih), obě sbírky jsou svázány v jednom svazku. Uvnitř nejsou žádné chybějící ani zničené strany, bohužel neexistují ani žádné vepsané poznámky, podle nichž by bylo možné určit, kdo byl původní vlastník nebo odkud se knihy do knihovny dostaly[6].

Sbírka 91 skladeb pro sóla, nástroje a ripieny v různých kombinacích, pro 1-12 zpěvních nebo instrumentálních hlasů a bc.

12 hlasových knih (Bc. 101s., S. 86s., A. 74s., T. 75s., B. 65s., 5v. 57s., 6v. 50s., 7v. 48s., 8v. 40s., 9v. 29s., 10v. 22s., 11v. 10s.) vázaných v tvrdé desce[7].  Vpředu titulní list / vakát, 2. list dedikace opatu Bernardovi (2 strany), op.II nemá na konci doslov, jako předcházející sbírka. Exemplář v Kroměříži: kniha Bas, strany 1-20 špatný stav, ostatní knihy dobré, knihy 6V až 11V velmi dobrý stav. Naopak kniha Bas v Krakově je překvapivě pěkná, nemá znatelné poškození ani na okrajích listů. Je možné, že byla převázána a oříznuta, nebo se ostatní knihy ztratily záhy a samotný bas se nepoužíval (platí i pro op.I).

Op. II obsahuje sólová moteta (koncerty), čtyři mše, čtyřikrát Loretánské litanie, šestkrát Surrexit Christus, několik motet v malém obsazení Moteta Parva, vánoční pastorely s převážně německými texty Cantilenae de Nativitate Christi Domini, moteta k Paně Marii de Beatissima Virgine Maria a Pánu Ježíši de Sanctissimo Nonine Iesv. Faksimile Op. II je dostupné online (Šmíd 2010), moderní přepis se připravuje a bude k dispozici od 25. 9. 2011, proto se nyní omezíme na základní charakteristiky.

Mezi vydáním první a druhé sbírky uběhl pouze rok, proto nelze očekávat zásadní tvůrčí vývoj. Navíc patrně nenapsal všech 91 kompozic okamžitě „na objednávku“, ale otiskl i některé skladby, které napsal a provozoval dlouho před vydáním první sbírky. Téměř jistě víme, že dvě skladby otištěné v op.I (1649) hrál již o deset let dříve před Ferdinandem III. Názvy Opus minus, Opus maius (pokud pocházejí od Mazáka) napovídají, že do první sbírky zařadil přednostně ranější a menší moteta. Větší si podržel do Op. II a část dokomponoval. Druhý op.II začíná skladbami pro 4 hlasy, 5 hlasů, atd. a teprve za polovinou jsou jednohlasá moteta.

Obsazení skladeb je většinou CATB+bc nebo CCATB+bc. Skladby pro 6 resp. 7 hlasů mají oproti předchozímu navíc dvoje housle. Oproti první sbírce přibyly zejména nástroje. Druhá sbírka obsahuje také sborové party, tedy i skladby pro čtyři hlasy používají osm knih. To je částečně důvod, proč je op.II více než dvakrát rozsáhlejší než op.I. Party ripieny a sola se docela neshodují (viz Op.III).

 

Cultus Harmonicus op. III (1653)

Opus III se podle literatury nedochoval (Sehnal Grove, Sehnal 2009). Eitner ještě počátkem 20. stol. dokládá 3 hlasové knihy v Berlíně D-B (Eitner 1902), ale později je už žádný badatel neuvádí.

Zásadní stopou pro hledání byl zápis u Eitnera[8], že kompletní exempláře prvního a druhého dílu jsou uloženy ve Wolfenbüttel D-W a že v Berlíně D-B se z prvního i druhého dílu Cultus Harmonicus nachází basová kniha a z třetího dílu hlasové knihy 15, 16 a 18. Vzácné tisky z Pruské státní knihovny byly za druhé světové války odvezeny z Berlína a ukryty v Polsku. Po válce zůstaly deponovány v Jagelonské knihovně v Krakově. V katalogu Jagelonské knihovny PL-Kj (Patalas, 1999)[9] nacházíme pod záznamy s čísly 1340, 1341 a 1342 jednotlivé knihy ze tří Mazákových sbírek. Pod signaturami M420 [1], M420 [2] je evidována basová kniha prvního resp. druhého opusu, tři knihy třetí sbírky jsou zařazeny jako M430. Dochovaly se přesně, jak je popisuje Eitner v roce 1902.[10] Dokonce jejich stav se na získaných kopiích jeví velmi dobrý. Význam tohoto momentu je v tom, že máme od Op.III k dispozici: titulní list s přesným názvem díla, chrakteristikou skladeb a rozsahu obsazení. Kromě toho jsou ve všech knihách dochovány indexy, samozřejmě pouze části skladeb v dané knize zapsaných. Dedikace je pouze v hlavních hlasových knihách a zde nebyla. Rovněž přínosné je, že bezpečně víme, kolik hlasových knih sbírka měla. Deska knih je potažena papírem s motivem připomínajícím ptačí peří, laděným do červena místy se šedomodrou a žlutou; vpředu nahoře s dvoubarevným nápisem Vox 15. Partes: 20: (na dalších knihách analogicky). Nápis je laděn optimisticky, dozvídáme se, že nám zbývá najít již jen 17 knih. Pokud by ochotný čtenář chtěl porovnat s podobnými fragmenty, nalezne ukázky v příloze.

Významný posun a naději při hledání ztracené třetí Mazákovy sbírky představují dvě knihy (C, T) uložené v Univerzitní knihovně v Kasselu D-Kl. Lze je nalézt podle katalogu sbírky dvorní kapely v Kasselu (Horstmann, 2005)[11] pod signaturou 4˚Mus 297. Na obou knihách chybí titulní list. Kniha Tenor obsahuje dvě strany dedikace opatu kláštera Heilgenkreuz Michaelovi, obě knihy mají shodný (úplný) seznam skladeb včetně obsazení. Desky jsou jiné než u knih v Krakově a ukazují na pozdější renovaci vazby. Bez titulního listu nebyla autorizace knih snadná. Jméno Albericus Mazak je uvedeno pouze pod dedikací v tenoru. V katalogu je provedena autorizace odkazem na výše uvedené knihy v Krakově. Určení díla pravděpodobně proběhlo až nedávno po vydání katalogu (Patalas 1999) v Polsku, což vysvětluje, absenci záznamu v RISM. Katalog uvádí názvy 31 skladeb a počty hlasů podle indexu.

Skladby v Op.III si udržují stejný concertantní styl v duchu první sbírky, ve větším obsazení s nástroji. Ale najdeme i motet pro tenor a dvoje housle. Nemůžeme si představovat dvacetihlasá sborová moteta ve smyslu renesanční polyfonie, jak by se z počtu knih mohlo zdát a jak asi uvažoval Trolda (1934). Obvyklé obsazení je stále 4-5 sólových hlasů, několikrát pro 8 hlasů dvojsborově, 2-6 smyčců. K tomu je někde 4-5 trombonů, Clarina ô Cornett a 4-8 hlasů ripieny. Nabízí rovněž záměnu Trombon ô Viola. Sbírky byly vydávány jako hotový provozovací materiál; sólista i tutti zpěvák měl svou knihu. Proto je knih více než hlasů. V dnešní pěvecké praxi je často nejasný přechod sóla – tutti, jak dlouhá má být poslední nota sóla a jak přesně do sólisty nastoupí sbor. To bylo patrně otázkou již tenkrát a Mazák přesně zapsal, jak si přeje tato místa provést. Nejlépe to vidíme v nové edici Op. II (Šmíd, Michl, Hugo 2011), kde je sólový i sborový hlas zapsán v téže osnově, někde i celý takt mají různé noty a text, v některých rychlých pasážích má sólista přidané noty, oktávové skoky, zatímco sbor drží hlavní dlouhé noty (vše je opoznámkováno).

Mazák v Op. III přesně odlišuje Violino, Viola, Viola da Gamba a Violon[12]. Například u [Op.III/č.28] je zápis: Fasciculus Myrhhae. 8 Voc: concert: 1 Viloa da Gamba: 2 Violae. 5 Rip: (prima pars est solo Alto &Viola da Gamb:).

Další skladby Alberika Mazáka jsou známy ze dvou souborných vydání různých autorů z let 1659 a 1669 z Německa. Následující odstavce doplňují informaci o dochovaných exemplářích a přinášejí nová zásadní zjištění.

 

Havemann, Johann - Jesu Hilf!

– RISM B/I/1 16593, Jehna 1659 (viz prameny)

Obsahuje pod č.XIV. moteto: Venite filii, docebo vos á 3. Basso solo, con 2.Viol. Alberici Mazak. V Cultus harmonicus [Op.II/č.60] v oddílu Moteta Parva nacházíme pro stejné obsazení moteto: Venite filii, audite me, timorem Domini docebo vos. Bohužel se jedná o přetisk téže skladby s mírně pozměněným textem.

 

Oproti původnímu tisku je změněn pouze první verš a jen na začátku skladby, snad kvůli rýmu. Můžeme uvažovat, jestli úpravu po zkušenosti navrhl sám Mazák, nebo text vylepšoval Havemann.

Celá sbírka se skládá z devíti hlasových knih (C, A, T, B, Qv, Viol.1, Viol.2, Violono a Bc. Zajímavé je, že kniha generálního basu je zdvojena a obsazení je maximálně 7 hlasů + Bc. Počty notových stran v jednotlivých knihách viz dále v souhrnu pramenů (současné vydání RISM uvádí paginaci chybně).

Eitner uvádí kompletní dochované výtisky v knihovnách v Berlíně D-B, Upsale S-Uu, Marienkirche - Elbing (dnes Elblag Polsko) a nekompletní Pirna a Grimma (Eitner 1877)[14].

Dochované exempláře dle RISM: D-Dl (mq.Bc); D-FRI (T); D-SAh (S,A,T,B,V1,Bc); GB-Lbm (mq. Bc); PL-Tu (S); S-Uu
Další nalezené výtisky: Benátky I-Vgc (sig. 16593), Krakov PL-Kj, (Sign. H680);

V katalogu Jagelonské knihovny v Krakově (Patalas, 1999)3 je rovněž sbírka uvedena, jedná se tedy o kompletní výtisk původně z Berlína, jak uvádí Eitner. RISM uvádí v PL-Tu pouze knihu soprán, což vede k domněnce, že zbylé knihy v Elblag, uváděné Eitnerem, jsou v současnosti ztracené.

 

Peter (Peatraeus) Christoph - ‚Precationis thuribulum‘RISM B/I/1 16691, RISM A/I/6 P1572., Guben 1669

Sbírka obsahuje jednu Mazákovu mši pod č. IX Missa Super terribilis est locus iste.
s něneckým textem. Obsazení 2C, A, T, B, 2Viol., Bc.

Dochované exempláře dle RISM: A-Wgm (kpl.: CI, CII, A, T, B, 6v, 7/8v, Bc); D-Bds (1 kompletní a 1 nekompletní exemplář); F-Pn; GB-Lbm (C1, A, T, B, 7/8v)

Tato sbírka je zajímavá z několika hledisek. Spolu se sbírkou Havemanna (viz výše) a poznámkou Walthera, že druhý díl Cultus harmonicus byl v inventáři u sv. Tomáše v Lipsku (Šmíd 2009), ukazuje, že Mazák byl známý, uznávaný autor, rozšířený a provozovaný i v Německu v protestantském prostředí. Tvrzení je podpořeno právě tím, že se jedná o nová vydání, nikoliv pouze o opis, který si pořídí jeden člověk pro svou potřebu.

Havemann vydal svou sbírku 1659, kdy byl Mazák živ a mohl na německém vydání spolupracovat. Sbírka Petera (1669) vyšla osm let po smrti autora. Nezdá se pravděpodobné, že by německou mši s latinským názvem připravoval Mazák a že by čekala tolik let v Německu na vydání. Navíc na hudbu dobře pasuje latinský text. Domnívám se, že předlohou byl rukopis latinské mše, který po smrti Mazáka někdo upravil a vydal.

Zajímavost: autor sborníku Peter Christoph není uváděn Eitnerem ani žádným jiným starším hudebním slovníkem. Přestože žil v Německu, vydával a komponoval, nebyl asi natolik významný, aby byl autory slovníků vzat na vědomí.

 


Dochovaná rukopisná díla a jejich uložení

Zatímco dochovaného tištěného díla známe přes dvě stě jednotek, rukopisů se podařilo doložit pouze jedenáct, plus dva opisy z počátku 20. stol.[15] Ze zmíněných jedenácti je navíc pět neúplných a šest známe z tisků. Nejprve pojednáme o rukopisech v Kroměříži.[16]

Kroměříž - pět rukopisů

Ve sbírce zámeckého archivu v Kroměříži CZ-KRa je unikátně dochováno 5 motet v rukopisech. Publikaci a katalog sbírky z kostela sv. Mořice publikoval jako první Antonín Breitenbacher (1928) a po sedmdesáti letech Jiří Sehnal (Sehnal, Pešková 1998), který je autorem zápisů v RISM.

Rukopisy se nepodařilo přiřadit k žádné skladbě z tištěných sbírek a nejedná se tedy o opisy. Rukopisné Magnificat je ve stejné tónině a má stejné obsazení, jako Magnificat primum z Op.III, ale podle fragmentu tisku se nejedná o stejnou skladbu. Zdá se zvláštní, že by v Kroměříži nebyl žádný opis tisku. Na druhou stranu je to nejpravděpodobnější verze. Jestliže v Kroměříži měli koupenu první i druhou tištěnou sbírku, není zvláštní důvod, aby si nekoupili i třetí, možná se jen nedochovala. Jestliže měli koupeny všechny tisky, nemělo smysl pořizovat ještě opisy. Pokud Op. III neměli, neposílal by jej Mazák po částech, aby si ho mohli koupit. Jako dárky Reiterovi resp. biskupovi, který byl pravým mecenášem, Mazák logicky posílal skladby, které tiskem nevyšly. Teoreticky mohly být v Kroměříži také skladby ranější, pořízené před vydáním první sbírky.

Rukopisy jsou zde seřazené podle starých signatur (shodně řazeno i v archivu moderní signaturou). Sehnal (1998) určil předpokládané stáří rukopisů podle původu papíru a seřadil rukopisy jinak. Neznáme důvody a určování stáří zkoumáním papíru se pro tuto práci neprovádělo, proto Sehnal má jistě nejlepší informace. Pouze spekulativně upozorníme na některé nesrovnalosti a rozdíly publikované v tištěném katalogu (Sehnal, Pešková 1998) a následně v RISM.

Beatus Bernardus A solo, 2vl, 3vla (a-vla, t-vla, b-vla), bc. RISM A/II 550.264.293

Originální titul: Beatus Bernardus Alto Solo Cum instruments [2Violini 3Violae]
Autor: Fratr. Alberico Mazak

Pozn. 7 partů komplet

 

Tota pulchra CATB, 2vl, 2vla (a-vla, t-vla), violone, bc. RISM A/II 550.264.296

Originální titul: Tota pulchra es 4Voc: Cum instrumentis. [2Violini 2Violae Violon]
Autor: Fr Alberico Mazak

Pozn. 10 partů komplet

 

Si bona suscepimus CB, 2vla (a-vla, t-vla), bc. RISM A/II 550.264.295

Originální titul: Si bona: Canto et Basso cum Violis [2Violae]
Autor: Fr Alberico Mazak

Pozn. 5 partů komplet

 

Magnificat CATB solo, CATB, strings, bc. RISM A/II 550.264.294

Originální titul: Canticum B. Mariae Virginis. Perillustri Dno Joanni Nicolao Reittern:
Quatuor Voces Conc. 5 Instrument. 4 Voces in Capell:

Magnificat. humillime dedicatum A Seruo indignissimo

Autor: F. Alberico Mazak

Pozn. 9 partů, C-sólo. chybí! Je možné, že titul je psán autorovou rukou.

 

Laudate Dominum de coelis C-solo, CATB, bc. RISM A/II 550.264.292

Originální titul: Laudate Dnum de coelis canto solo. Quatuor Voces pleno
Autor: F. Alberici

Pozn. 6 partů komplet, soprán označen Cantus Praecinens

Pokud si položíme moteta před sebe, jak jsme je seřadili, můžeme vidět na obálkách jisté podobnosti písma. První tři jsou psány podobnou, nebo toutéž rukou a další dvě rovněž (viz přílohy práce Šmíd 2011). Z prvních tří jsou obálky Si bona a Tota puchra psány identicky, autor je napsán stejně, umístění na stránce je ve stejné výšce a skladby byly podle obou signatur zařazeny přímo za sebou. Lze se domnívat, že buď byly společně opsány, nebo společně přišly a byly zařazeny do sbírky. Sehnal uvádí provenienci papíru pravděpodobně Salzburg. Místem opisu se jeví pravděpodobnější Heiligenkreuz nebo Vídeň, kde byla předloha, než Kroměříž. Dále předpokládáme, že opisy přišly i s obálkou, jinak by se volné notové listy bez označení autora zajisté pomíchaly. Opisy tedy předpokládáme byly pořizovány i s obálkami v Heiligenkreuz, někde poblíž Mazáka a obálky nepsal archivář v Kroměříži.

První z trojice motet Beatus Bernardus má na obálce velmi podobný rukopis. I ve jméně autora jsou stejné prvky, jen jméno je zapsáno Fratr Alberico Mazak místo Fr Alberico Mazak, a signatura není v řadě se zbylými dvěma (II 194, 205, 206). Zvláštní způsob psaní spojení „lbe“ v Alberico a „z“ ve jménu Mazak je u všech tří stejné. Domnívám se, že tři obálky psal tentýž člověk, ale Beatus ne současně se zbylými dvěma.

Zbylé dvě skladby Laudate a Magnificat mají písmo na obálce velmi shodné, ale liší se od předchozích. Signatury jsou blízko, ale nejsou přímo za sebou. Pokud srovnáme jméno autora na obálkách F. Alberici na Laudate a F. Alberico Mazak na Magnificat, jsou psány patrně jednou rukou. Způsob psaní společné části „F. Alberi“ je shodný. Počítám, že by Emilián Trolda s autorizací svého přepisu Laudate (o němž se psalo výše a ještě bude dále) tímto způsobem souhlasil.

Pokud obálky motet otevřeme, vidíme na notových stranách mnoho společných znaků. Stejně psané klíče, custodes, praporky a zejména horní části půlových (s nožičkou dolů) a celých not, jsou jako stříška. Stejným grifem je psána i finální „čára“ za posledním taktem[17]. Jediné Tota pulchra má vnitřní strany psané úplně jinak i zní jinak. Buď se jedná o pozdního Mazáka nebo měl zvláštní invenci. Zbylá čtyři moteta mají noty psané patrně jednou rukou. To neplatí o textech, které jsou někde psány jinou rukou.

Pokud otevřeme katalog kroměřížské sbírky (Sehnal, Pešková 1998) napadne nás, že autoři měli obálky motet rozložené stejně, jako my výše. U třech prvně zmíněných motet najdeme v katalogu poznámku Agf [?], zatímco u Laudate a Magnificat stojí pouze Ms. Nejasnost nastává, porovnáme-li v RISM tytéž zápisy odkazující na stejné autory. RISM uvádí naopak u Magnificat Autograph a u ostatních čtyř Possibly Autograph.

Poměrně zásadní rozpor vidíme u autografu Magnificat s uvedeným rokem 1665, kdy byl autor prokazatelně 4 roky po smrti. Podobný problém řešíme s Laudate, v tisku rok 1655c, RISM 1665c. Poslední nesrovnalost představuje Tota pulchra, označená vždy jako možný autograf. Výše jsme, ale prohlásili, že notové strany jsou psány jinou rukou než ostatní skladby.

Magnificat nese jediné dedikaci Janu Mikuláši Reiterovi, která spolu se dvěma dopisy naopak od Reitera Mazákovi tvoří jeden ze dvou známých zdrojů informací, vedle zápisů z kronik kláštera. Text dedikace na obálce je přepsán výše, obálka v příloze. Přepisy obou dopisů vydal Breitenbacher (1928) a dále říká, že slovo ‚Magnificat‘ někdo na obálku dopsal. Chtěli bychom věřit, že právě známe Mazákův rukopis, ale nic o tom, že věnování na obálku napsal vlastní rukou, z textu nevyplývá.

Reiter ve svém dopise ze dne 12. 9. 1656 děkuje Mazákovi za zaslané skladby: ‚fasciculus duorum muttetorum cum uno Magnificat et Salve regina‘. Bohužel s určitostí nemůžeme tvrdit, že právě toto je zmíněné Magnificat a tedy pochází asi z roku 1655, je to pravděpodobné. Pokud by někdo z bratrů v klášteře, které Reiter rovněž znal, poslal tuto skladbu např. až z pozůstalosti po Mazákově smrti, patrně by se podepsal a věnování by znělo jinak.

Poslední svízel s touto skladbou je v tom, že hlavní part Canto concertanto je ztracen. Přitom existuje edice Konrada Ruhlanda i nahrávka z roku 1983 (viz výše), kde předlohou je rukopis z Kroměříže. Bohužel v bookletu k CD nestojí žádná poznámka, že by chybějící soprán Ruhland dokomponoval. Edice nebyla konfrontována.

Když Trolda hovoří o motivech lidových písní, má naprostou pravdu. Po úvodní rychlé sonátě pěti smyčců přednese zpěvák sám motiv: ‚Beate Bernarde‘ (pouhých šest tónů) a slyšíme píseň ‚Široký hluboký‘. Rytmus odpovídá, melodie mírně jiná.

Ruland (2004) vydal ještě moteto Anonym – Laudate Dominum de coelis rovněž podle rukopisu z archivu Kroměříž, kde označil A. Mazáka za možného autora. Jiří Sehnal se domnívá, že se jedná o opis Vejvanovského, tedy nikoliv o Mazáka[18] . Skladbu nebudeme uvažovat.


Bratislava, Berlín, Drážďany, Praha - opisy

Praha. V archivu Českého muzea hudby v Praze jsou uloženy dva opisy Mazákových skladeb.

V pozůstalosti Emiliána Troldy moteto Laudate Dominum de coelis, sig. S199 / XXVIII E44. Jedná se o spartaci autografu z Kromřížského archivu. Trolda opsal přesně původní obálku se jménem F. Alberici a dole píše: ...překvapuje způsob psaní jména: F. Alberici místo Vincenzo Albrici. Pod tím je obyčejnou tužkou, stejnou rukou dopsáno: Patrně se jedná o Fratera [!] Alberika Macáka!! Tedy až později určil za autora Mazáka[19].

Dále se pod signaturou XI E407 nacházejí tři listy Albericus Mazák – Kyrie, fragment, CAII, TBI a TBII, bez datace. Časopis Cyril v roce 1912 uveřejnil v článku Různé zprávy následující text:

Historický večer v konservatoři. 9.února t. r. Sborové skladby starých českých a českoněmec. mistrů. 1. P. Albericus Macák (Mazak, 1609-1661): Kyrie z Missa decem vocum pro smíšený osmihlasý sbor (Cultus harmonicus, opus II. 1650). Dle exempláře ve vévodské knihovně ve Wolfenbüttelu. Řídil K. Nápravník.

Porovnáním s tiskem se potvrdilo, že opis Kyrie (sig XI E407), dochovaný v Českém muzeu hudby, se skutečně shoduje a je částí mše pro deset hlasů z druhé sbírky Alberika Mazáka.

Praha. V knihovně Pražské konservatoře nacházíme pod sig. 1978 rovněž Kyrie ze stejné mše. V tomto případě se jedná o tisk dvojsborové partitury (2x4 hlasy) bez generálního basu[20] nadepsaný: P. Albericus Mazák – Missa decem vocum (1650) - Kyrie. V zápatí je uveden nakladatel Emanuel Starý[21] bez datace.

Na základě výše uvedeného můžeme téměř určitě tvrdit, že tisk v archivu Pražské konservatoře je provozovacím materiálem ke zmíněnému koncertu a byl pořízen 1911c. Fragment z Českého muzea hudby není opisem tohoto tisku, ale pravděpodobněji jeho předlohou pořízenou 1911, nebo dříve, snad K. Nápravníkem. V opačném případě by opisovač přepsal z novodobého tisku i název mše, rok a dynamiku, která byla do tisku proti originálu z roku 1650 doplněna.

 

Zajímavý je rovněž doklad, že Mazák se v novodobé historii prováděl na našem území ještě před objevením Kroměřížské sbírky v roce 1928. Zdá se, že za znovuoživení Mazáka u nás vděčíme německým profesorům z Pražské konservatoře. Článek tak možná poskytuje jedno vysvětlení, proč české jméno Mazák bylo v první polovině 20.stol. samotnými Čechy ještě více počešťováno (Macák).

Bratislava. Na Slovensku se dochovala rukopisná sbírka 111 vokálně instrumentálních skladeb (zkr. RSVS) ze 17. stol., v níž jsou dvě skladby A. Mazáka. Obě jsou opisem z tištěné sbírky op.II a pisatel proti originálnímu tisku místy změnil rytmizaci a u jednoho z motet dopsal úvod (Pikorová 1970, 1989)[22]. Pikorová pojednává detailně o všech skladbách a autorech. Jedná se přesně o moteta Domine non nos relinquas, 10 Vocum [op.II/č.34]. Druhou částí skladby je Veni Sancte Spiritus z něhož pořídila ukázku několika taktů - partituru. Podle incipitů Canto, které publikovala, je druhou skladbou ve sborníku je rovněž Veni Sancte Spiritus, 7 Vocum, cum 4 rip. Obsazení má být CCATB, 2V, 4 rip. Bc., ale moteto ve sborníku je dle autorky nadepsáno Conc. [a] 6., obsazení CATB, 2V, Bc. Buď ve sborníku jeden ze sopránových partů chybí, nebo autorka chybně opsala obsazení z tisku[23].

Berlin. Mazákovy skladby se nacházejí v rukopisných sbírkách z jižního Německa (dnešního Polska). Przybyszewska-Jarmińska se zabývá studiem sbírek Emila Bohna, které byly za 2. světové války odvezeny ze Staatsbibliothek Wroclaw do Staatsbibliothek Preußischer Kulturbesitz v Berlíně. Přestože se její práce zaměřují na jiné autory, zmiňuje také A. Mazáka, a to mezi autory v rukopisné sbírce uložené v Berlíně (D-B Mus. 40261). Zde se nachází kniha Cantus, ale k některým skladbám dokládá další hlasy (CII, A, B) uložené v Sächsische Landesbibliothek v Drážďanech (D-Dl Mus. 1/E/28). Sem byly převezeny v 80. letech 19. stol. ze sbírek na zámku v Opole (Przybyszewska-Jarmińska 2003).

Dresden. Podle RISM (serie A/II čísla 211.003.008 až 011) nacházíme v katalogu drážďanské knihovny 4 moteta od A. Mazáka, ve sbírce manuscriptů, kterou zpracoval (Steude 1974). Skladby jsou uloženy pod stejnou signaturou (Mus. 1/E/28) a 3 hlasové knihy jsou označeny shodně (CII, A, B), jak uvádí nález Przybyszewske-Jarmińske (viz výše). Podle jejích závěrů patří hlasová kniha Cantus, uložená v Berlíně, k souboru knih (CII, A, B) uložených v Drážďanech. Na základě toho můžeme tvrdit, že ke 4 zmiňovaným Mazákovým skladbám existuje Cantus v Berlíně (Mus. 40261). Skladby jsou nadále nekompletní, z původních minimálně 8mi (patrně 12ti) knih máme pouze C, CII, A, B.

Názvy a obsazení motet ukazují na opis z Cultus Harmonicus op. II. U tří motet v poznámce již (asi Steude 1974) odkaz na tisk (RISM A/I M 1501) zaznamenal. Moteto Ein Kind geboren (RISM A/II 211.003.009) by mělo být zapsáno přesněji originálním titulem: Peregrinatio Betlehemitica (4. Voc: cum rip. & 3 Instrum), protože v tisku se jiné předcházející moteto jmenuje stejně: Ein Kind geboren (5 Voc: 3 rip.). To může vést k nejasnostem až k mylnému objevení neexistující skladby. Cantilena de Nativitate Chr[isti] – Dulcis Jesu dulce nomen. (5. Voc cum rip: P Alb: Mazak.) (RISM A/II 211.003.008) zde odkaz na tisk (RISM A/I M 1501) chybí, přesto se lze domnívat, že se rovněž jedná o opis z tištěné sbírky. Moteto přesně se stejným názvem a obsazením se v tisku nachází přímo před skladbou Peregrinatio Betlehemitica. Opisovač přepsal skladby přesně v pořadí, jak následovaly v originálním tisku.




[1] Stejně jak uvádí výše Trolda (1934) ke svému opisu Laudate dominum de Coelis z rukopisu z Kroměříže.

[2] Vývoj modálního uvažování a harmonie počátkem 17. stol. v souvislosti s Mazákem hodnotí Sehnal (2009).

[3] Verše nelze provést mimo rytmus (secco rec.), ale ani strojově po dobách, obojí nefunguje. Musí být zachován puls skladby, ale hlavní je maximální volnost. Klíčem je počítání na jednu, maximálně dvě doby do taktu a krásné přednášení textu. Co platí pro rané baroko, platí pro Mazáka dvakrát.

[4] Viadana, Lodovico Grossi da – Cento Concerti Ecclesiastici, Benátky, 1602-1609

[6] Danker, Henrieta: Herzog August Bibliothek, Wolfenbüttel, Německo. (laskavé sdělení elektronickou poštou dne 25.5.2011)

[7] Knih bychom očekávali 13, ale moteto pro 12 hlasů je pouze jedno Exaltabo te. V poznámce stojí: „N. in 7 parte sunt due Voces“. Opravdu tenor 2 a 3 jsou otištěny na protilehlých stranách v knize 7v, proto je celkový počet 12 knih správně. Pozn.: počet skladeb v indexu je o jednu nižší, pouze 90, což je pochopitelné.

[8] Eitner R., Biographish-Bibliographisches Quellen-Lexikon der Musiker und Musikgelehrten, Leipzig 1902, Bd.VI, s.407, Bd.X, s.390, Bd.I, s.81

[9] Patalatas A., Catalogue of early music prints from the collections of the former Preussische Staatsbibliothek in Berlin, kept at the Jagiellonian library in Cracow. / Katalog starodruków muzycznych ze zbiorów bylej Pruskiej Biblioteki Państwowej w Berlinie, przechowywanych w Bibliotece Jagielońskiej w Krakowie, Krakov 1999, s. 231.

[10] Fakticky na možnost najít fragment z Op. III upozornil záznam v elektronickém katalogu Univerzitní knihovny ve Virginii, která vlastní na mikrofilmu tytéž hlasové knihy, jaké uvádí Eitner. V katalogu stojí, že kopie byly pořízeny v Jagelonské knihovně v Krakově.

[11] Horstmann A., Katalog der Musikdrucke aus der Zeit der Kasseler Hofkapelle (1550-1650), Wiesbaden 2005, Band VI, s.387

[12] Tedy nepředpokládal úplnou volnost a zaměňování obsazení nástrojů a hlasů, jako na začátku 17.stol. a jak píše Trolda (1934) u Michny (viz výše).

[13] Trolda říká lidové písně, popěvky, ale v jednoduchosti, zapamatovatelnosti můžeme hledat podobnost v současné populární hudbě. Nový raně barokní styl získával oblibu snadným poslechem, sylabickým textem, písňovou melodikou a rytmikou.

[14] Eitner R.: Bibliographie der Musik-Sammelwerke des 16. und 17. Jahrhunderts, Berlin 1877, s.288

 

[15] Jeden ze dvou opisů pochází z Troldovy sbírky a budeme jej považovat za pramen, nikoliv za edici. Druhý opis je o něco starší.

[16] Kroměříž je jediné místo s unikátními rukopisy, nálezy v další kapitole jsou opisy.

[17] Je to „oscilační ornament“ připomínající psací „Mno“, „Mna“, nebo prostě „Ma“? Je vždy stejný, viz přílohy.

[18] Sehnal Jiří, laskavé sdělení 2009

[19] Trolda vždy označuje Mazáka P. Alberik Macák. To je dobře znát, neboť změna příjmení působí potíže při vyhledávání. Mazáka v Troldově sbírce najdeme pod číslem autora 308.

[20] Obsazení mše pro 10 hlasů je: 2xSATB, 2vl., bc., ale v Kyrie mají housle tacet. Generální bas byl asi vypracovaný ve zvláštním partu.

[21] „Autograf. a tiskl Em. Starý, Praha-Smíchov, Palackého tř. 38“. Rok vydání nelze určit, vydavatelství fungovalo patrně 1867-1948, kolem 1873 se uvádí ulice Karlova.

[22] Sborník byl původně uložen na UHV SAV, ale v současnosti se nachází v Hudebním muzeu SNM v Bratislavě (SK-BRnm) pod signaturou MUS XVIII 653.

[23] Pikorová porovnávala rukopisy s exemplářem tisku v Kroměříži CZ-Kra. V té době neměla k dispozici knihu 5V a indexy, které chybí. Z práce není přesně jasné, zda je rukopis kompletní. Určitě chybí text